OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Sušice 21. ‒ 25. května

Pan učitel Sedláček s panem učitelem Švandrlíkem nám tento výlet naplánovali už na začátku školního roku.

Původně měly jet obě 9. třídy. Jenže většinu spolužáků nelákala představa celý týden šlapat na kole, a proto nás jela sotva polovina.

 

 

Náš akční výlet začal v pondělí 21. května v 8 hodin ráno. Všichni přišli včas připraveni odjet. Jediný, kdo chyběl, byl autobus s panem řidičem. Chudák přijel až od Tábora, takže jel 2 hodiny do Č. Brodu a 3 hodiny zase zpět. To vše mu muselo dát dost zabrat. Zvlášť, když musel stát v koloně, takže jsme místo v 8 hod., vyjeli v 9,30 hod. A to nás ještě zdrželo nakládání kol.

Autobus zastavil v Sušici ve 12,30 hod. Začalo vykládání kol a zavazadel. Po rozdělení pokojů, jsme ve 13,30hod. konečně zasedli k obědu a vychutnali si kuřecí na paprice s těstovinami. Vegetariáni dostali vynikající grilovaný hermelín s grilovanou zeleninou. Po odpoledním odpočinku jsme vyrazili na cyklovýlet do Annína. Tam na nás čekalo občerstvení v podobě limonády. Z Annína jsme chtěli dojet ještě do Rejštejna, jenže část naší skupiny i s druhým panem učitelem odbočila špatně a bylo z toho hledání na tři čtvrtě hodiny. Nakonec jsme se všichni shledali a šli na večeři. Po večeři následovala procházka po náměstí a na Andělíček - kopec s barokním kostelíkem, tyčící se nad celou Sušicí a jejím okolí.

Úterní dopoledne bylo slunečné a proto jsme se rozhodli zahrát si softbal. Potom jsme se rozdělili na skupiny bruslařů a nebruslařů. Ti, co brusle měli, se jeli projet po stezce okolo Otavy s jedním panem učitelem a Ti, co brusle neměli, si zahráli s druhým panem učitelem freesbee s balónem místo talíře. Člověk by nevěřil, kolik zábavy se dá vymyslet s míčem. Po obědě jsme se vydali na další cyklovýlet na hrad Rabí. Tam jsme si dali zmrzlinu a vyslechli si příběh o Janu Žižkovi, jak tady přišel o druhé oko. I když ve výsledku jsme z prohlídky nebyli nijak nadšeni, protože paní průvodkyně nevypadala zrovna šťastná z toho, že povede bandu puberťáků. A i když jsme celou dobu mlčeli a nijak ji neotravovali, její výraz se nezměnil. Říkala nám jen to, co sama chtěla a podle nás by o tom pan učitel Sedláček věděl víc. Večer nás čekala večeře a po jídle bazén. Ovšem někteří z nás byli tak unaveni, že málem ani neměli chuť k večeři, a proto zůstali na pokojích.

Ve středu ráno si pro nás pan učitel Švandrlík připravil překvapení. Na snídani přišel ve vypůjčeném oblečení od spolužačky Kačky, že prý neměl co na sebe. My na snídani jsme se málem váleli smíchy pod stolem a měli jsme z toho druhé Vánoce. Hned po snídani jsme vyrazili na rozhlednu Svatobor. Už pod kopcem si z nás pan učitel dělal legraci, že mají otevřeno jen čtvrtek až neděle, přesto jsme vyrazili nahoru. Když jsme šli nahoru, bylo velké vedro. Pokochali jsme se výhledem a zjistili, že rozhledna je zavřená a opravdu mají otevřeno až zítra. To nám ale nevadilo, protože jsme zjistili, že i cesta může být cíl. Podle předpovědi počasí mělo od 12 hodin pršet.  Začalo ale až okolo půl čtvrté a tak jsme mezitím stihli navštívit lanové centrum. Člověk by řekl, že nejvíce srandy si užijí Ti nahoře, ale my, co zůstali dole, jsme se také pořádně bavili. Nadlidský výkon byl vyfotit ty, kteří byli nahoře, ze třech telefonů, když máte jen dvě ruce. Ale legrace to byla. Po kratší přeháňce a odpočinku si pro nás pan učitel připravil menší bojovku v podobě orientačního běhu. Rozdělili jsme se na týmy po dvojicích (holka-kluk), dostali mapu a vyběhli do terénu. Po hodině měli všichni splněno a netrpělivě jsme vyhlíželi večeři.

Ve čtvrtek bylo v plánu sjíždět řeku Otavu na raftech. Nejdříve jsme dojeli autobusem do půjčovny na okraji Sušice, rozdělili si lodě, pádla, vesty, posádky a hurá do vody. Ze začátku to šlo všechno hodně ztuha, ale postupně se to zlepšovalo a každý v lodi plnil určitou roli. Po dvou větších zastávkách a třech jezech jsme se doplavili do 17km vzdálených Horažďovic. Nejlepší lodí byla, podle mě, loď č. 3, klukům (a holkám) se totiž celou cestu mírně vyfukovala loď a oni ji museli dofukovat za jízdy. Po převlečení do suchého oblečení jsme došli na nádraží a čekali na vlak. Jestli si  v Praze stěžujeme, že má vlak zpoždění 5 minut, asi bychom nechtěli pravidelně jezdit vlakem v tomto kraji. Tady měl zpoždění 45 minut jen kvůli tomu, že čekal na autobus. V Sušici nás chytla menší přeháňka. Vítali jsme, že už to bylo jen kousek na ubytovnu. Navečer se naše skupina rozdělila na dvě části. Někdo šel hrát softbal a někdo si šel zabruslit. Jak jsem se později dozvěděla, bylo tak mokro, že jeli pro jistotu rychlostí šneka. To my na softbale jsme se klouzali za míčkem a až do setmění přemlouvali pana učitele, že ještě není taková tma na to, abychom to nestihli dohrát. Večer se ještě několik lidí šlo vyřádit do bazénu, aby se připravili na zítřejší náročnou cestu zpět.

V pátek ráno bylo po dešti, pod mrakem a nikomu se nechtělo nic dělat. Přesto jsme po snídani museli nasednout na kola a vyrazit na Velhartice. Hrad a zámek v jednom. Založili ho pánové z Budětic začátkem 14. století. Na Velharticích byly za vlády Jiřího z Poděbrad uloženy korunovační klenoty. Posledním majitelem šlechtického původu byl Josef Windischgrätz za 2. světové války. Od roku 1945 vlastní hrad stát. Při cestě zpět jsem myslela, že mě ty kopce zabijou. A když se k tomu všemu v půlce cesty přidal ještě pořádný „liják“, myslela jsem, že vypustím duši. Nebyla jsem jediná. Po vynikajících boloňských špagetách k obědu, jsme se pustili do balení věcí.

Když nám pan učitel oznámil, že autobus tady bude možná ve tři, ve čtyři, nebo v pět, zůstali jsme v klidu  a šli se porozhlédnout na náměstí, kde zrovna probíhala nějaká slavnost. Na autobus jsme čekali až do 17,30h. a v 18,00 jsme se konečně rozjeli domů. Cesta byla překvapivě krátká, takže, když jsme v 21,00 h. zastavili u školy, ani jsme si nevšimli, že už jsou to 3 hodiny, co jsme opustili Sušici.

Moc děkujeme panu učiteli Švandrlíkovi, že měl takovou trpělivost s těmi pomalejšími a panu učiteli Sedláčkovi za jeho nezapomenutelné hlášky typu „TO JE VONO!“, „ALE TO JE MÁLO!“ nebo jen obyčejné „JO“. Vždy nám ohromně zvedli náladu. Moc jsme si to užili a vytvořili skvělou partu. Celkově děkujeme, že to pro nás uspořádali. Nikomu z nás se totiž nechtělo domů. Bylo tam nádherně.

 

Pavlína Splavcová, 9. B

inPage - webové stránky, doménawebhosting snadno.